Thursday, August 1, 2013

जीव

कोणी जीव उधळते,
धावे मृगजळा पाठी;
कळ विरहाची सोसे,
एक कासावीस मिठी.. !

कळ सोसवेना त्याला,
थके इवलासा जीव;
मन दगडाचे होई,
त्याचे हासणे कोरीव. 

भय आरशाचे वाटे,

आणि नजरेत सल;
काही हरवले मागे,
त्याची काटेरी चाहूल. 

जीव अंधारल्या राती,

वाट पाहतोच तरी;
स्वप्न कोमेजून गेले,
त्याची सरेल उधारी.. !!!

- स्पृहा.

21 comments:

  1. Wonderful...mastacha...bhay aarshache vate ani najaret Sal...

    ReplyDelete
  2. Bhidali Manala Ekdam.......ashi kavita tihi aashya pavsachya rutut.........mastach ekdam....

    ReplyDelete
  3. 'अधीर श्रावण' आणि 'विठ्ठल सावळा' नंतर आणखी एक छान काव्य.

    ReplyDelete
  4. अतिशय सुंदर कविता, मला कुहू आठवली....

    ReplyDelete
  5. this reminds me charachtor of kuhu from ELDG :)

    ReplyDelete
  6. Spruha.. Kitti mast lihites ga.. chan vatata vachun.. :)

    ReplyDelete
  7. khupach sunder....aprateeem........!

    ReplyDelete
  8. ekdum kadak...hya kavitevar ek drawing banven mi.

    ReplyDelete
  9. Khup halav zaal man maz hya oli vachun.

    ReplyDelete
  10. Speechless.....spruha....wow...awsm kavita...👍

    ReplyDelete
  11. मस्त आहे कविता..... एकदम भावनिक....!!

    ReplyDelete
  12. This comment has been removed by the author.

    ReplyDelete
  13. U damn!how could be u so touchy?!
    Spruha taai..muahh taai.

    ReplyDelete